Každý rok na mě pravidelně s výročím sametové revoluce padne určitá nostalgie, vracejí se mi vzpomínky, pocity, rekapituluji. Letos je to vše jaksi umocněno. Možná díky 25 letům, které mě dělí od té 17-ti leté maturantky, před kterou se listopadovými událostmi otevřely, právě včas, nečekané možnosti a celý svět. Anebo ze smutku, že se v průběhu čtvrtstoletí z naší společnosti nenávratně vytratila ta nádherná atmosféra sametově revolučních dní plná naděje, lásky a sounáležitosti.

Kam se podělo to nadšení, odhodlání, víra v lepší svět? Studenti, kteří se z přesvědčení vrhli změnit svět, se brzy vrátili ke studiu a kormidla českých dějin se chopili ti, kteří věděli jak se správně ujmout moci. Pravdoláskaři zůstali osamoceni a byli přečísleni cynickými pragmatiky, veksláky a estébáky, kteří měli informace, kontakty a ostré lokty. Ti věděli přesně jak co udělat a co neudělat, aby nový systém fungoval v jejich vlastní prospěch. Po 25 letech stále trpíme tím, že tenkrát slušní schopní lidé ustoupili a nechali se přesvědčit o tom, že ze všeho nejdůležitější je vypustit rychle neviditelnou ruku trhu (a neptali se čí) a až potom někdy (a neptali se kdy) časem se dopracují zákony a nastaví pravidla. Důsledky všichni známe, setkáváme se s nimi denně. Systémová korupce, tunely všeho druhu, nefunkční zákony… a když už konečně za největší podvody hrozil trest, přišla prezidentská amnestie!

Po čtvrtstoletí svobody a demokracie jsme opět pasivní a otráveni, stejně jako tenkrát na sklonku komunistické éry. Stále neznáme svá práva, za která jsme demonstrovali, ve školách neučíme novodobé dějiny ani výchovu k občanství, nechápeme fungování demokracie., Ke svobodným volbám nás chodí třetina a z pravidelných voličů se už skoro stávají „extrémisté“. Většina Čechů opět nadává na špatné poměry jen v hospodě a ti, co přijdou k volbám, volí většinově zástupce, kteří mají k masarykovským ideálům zatraceně daleko. Jako bychom se demokracie báli, jako bychom ji už ani nechtěli. Demokracie totiž vyžaduje angažovanost a také zodpovědnost za svá rozhodnutí. A my jsme si ani na jedno nezvykli. A tak si český lid zvolil v přímé volbě opravdu lidového a zároveň autoritářského prezidenta trpícího absencí respektu k demokracii a do parlamentu poslal oligarchu, který z divokých devadesátých i následujících let vytěžil maximum a dnes vlastní kdeco včetně médií, aby o něm psala „objektivně“.

Snažím si vzpomenout, na co jsme mysleli a co jsme si přáli při cinkání klíči na náměstích před čtvrtstoletím? Toužili jsme po svobodě, demokracii, spravedlnosti. A nad tím vším se jako symbol sametové revoluce nesla slavná Havlova věta, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“. Ale kdy? Kdy už konečně pravda a láska zvítězí? Kolik dalších desetiletí či generací nám to bude trvat? A kolik z nás se toho dožije? Kdy se konečně naučíme žít v demokracii a brát za to v čem žijeme svůj díl zodpovědnosti? A prosím, hlavně mi neříkejte, že prostě bude líp!

Další články autorky/autora