17. listopad je v našem kalendáři zapsán jako Den boje za svobodu a demokracii. V tento den se hned dvakrát v naší historii zasazovali o svobodu a demokracii studenti. Ať už vyjadřovali nesouhlas s nacismem v roce 1939 nebo s komunismem v roce 1989, vždy vystupovali proti represivnímu nedemokratickému režimu.

Studentský protest před 26 lety na Národní třídě v Praze odstartoval tzv. Sametovou revoluci, která vyústila v pád komunismu v tehdejším Československu, a my Češi jsme se po mnoha desetiletích začali znovu učit demokracii. Demokracii, kterou náš národ zažil jen na krátkou dobu 20 let, po vzniku Československa a před nástupem nacismu. Období předválečné svobody a demokracie jsme už o několik let překonali. A jak jsme se za víc než čtvrtstoletí, kdy vyrostla celá jedna mladá generace, demokracii naučili? K volbám nás chodí jen asi 30 procent. A ani většina těch, co volí, nezjišťuje, koho volí, nečte si volební programy, ve kterých by mělo být napsáno, co volení zástupci budou po zvolení prosazovat. Dokonce mnozí dnes ani žádný volební program nevyžadují a hodí hlas tomu, kdo má více billboardů, lepší fotky, zajímavější reklamu nebo rozdává chutnější koblihy. Trošku jsme asi zapomněli, že svoboda a demokracie vyžaduje práci každého z nás, každého jednotlivého voliče. Voliče, který ví, koho a proč volí a svého zvoleného zástupce a jeho práci sleduje, aby věděl, jestli plní své sliby a to s čím do voleb šel. V demokracii máme způsoby, jak si zvolit správně i jak si vymoci plnění slibů zvolených politiků. V demokratické zemi nejsou politici nedotknutelnou elitou. A pokud se tak chovají, pak by to pro nás voliče mělo být varovné znamení, že je něco špatně.

Další články autorky/autora