Kultura má v životě Opavy nezastupitelné místo, ze strany občanů i města se jí tradičně věnuje velká pozornost. Z rozpočtu jde na kulturu asi 100 milionů korun ročně, víc, než je republikový průměr. Většinu peněz spotřebuje provoz městských příspěvkových organizací. O dvou z nich, Opavské kulturní organizaci a Slezském divadle, se ovšem nepsalo jen v kulturních rubrikách. 

Předchozí díl: Nováčci na radnici bez peněz

Opavská kulturní organizace

Historie OKO je krátká, zato pohnutá. Organizace vznikla 1. ledna 2008 díky Ireně Šindlerové (ODS), političce blízké exprimátorovi Zbyňku Stanjurovi (ODS), působící po několik let v neobvykle dvojjediné funkci zastupitelky i zaměstnankyně magistrátu. Irena Šindlerová se také stala první ředitelkou OKO.

Podle zřizovací listiny OKO patří k hlavním činnostem příspěvkové organizace pořádání kulturních akcí, výstav, publikační i osvětová činnost. Pro tyto účely získala OKO do správy nově zbudovaný Obecní dům na Ostrožné ulici a Dům umění, který již 40 let funguje v objektu Dominikánského kláštera a kostela sv. Václava na Pekařské ulici.

Projekt OKO vznikl s typickými symptomy tehdejšího vedení města: bez diskuze s pořadateli kulturních akcí, kulturními činiteli města nebo politiky. To způsobilo nové organizaci problémy od samého počátku. Značka OKO však měla mezi kulturní veřejností vzbuzovat negativní emoce ještě několik dalších let.

Jedním z prvních kroků klubu SOS pro Opavu po vstupu na radnici v roce 2010 bylo zadání hloubkové vnitřní kontroly OKO. Kontrola, komplikovaná obstrukcemi ze strany ředitelky Šindlerové, probíhala několik měsíců, odhalila řadu vážných pochybení při uzavírání pracovních smluv a vyústila v podání trestního oznámení na neznámou osobu. To bylo policií následně uzavřeno bez výsledku. Koncem roku 2010, ještě před dokončením kontroly, se Irena Šindlerová vrátila na rodičovskou dovolenou, kterou již dříve ukončila, a v březnu 2011, na funkci ředitelky překvapivě rezignovala. Zdůrazňuji, že Irena Šindlerová nebyla odvolána. Každopádně po ní zůstala organizace se špatnou pověstí a s řadou vnitřních problémů.

Několik dalších měsíců bylo OKO provizorně řízeno zástupkyní odstoupivší ředitelky Šárkou Královou. V polovině roku 2011 jsme na základě výběrového řízení vybrali novou ředitelku Danielu Pekárkovou. Mezi přihlášenými uchazeči vzbuzovala největší naděje, že se jí podaří problematické OKO zvládnout. Příjemnou změnou byl samotný fakt, že s námi komunikovala. Pustila se do nápravy kontrolou zjištěných nedostatků a snažila se i o úspory finanční. Brzy ale začala mít komunikační problémy se zaměstnanci organizace a lidmi mimo organizaci. Na jaře 2012 už byl 15členný tým OKO v rozkladu, byly narušeny vztahy se spolupracujícími subjekty a OKO se opět stalo evergreenem místních novinových článků. A ovšem i tématem dlouhých debat na zasedáních rady města, která musela řešit stížnosti zaměstnanců (4 nakonec dali výpověď), nájemců prostor a dalších osob, které s OKO spolupracovaly.

Rozpory v OKO poprvé vážněji zasáhly i náš klub SOS pro Opavu. S Daliborem Halátkem jsme byli v téměř denním kontaktu s účastníky sporů. Pod tlakem všech informací a událostí jsme nabyli přesvědčení, že jediným východiskem z patové situace je odchod Daniely Pekárkové z čela organizace. Většina klubu naše argumenty přijala, proti odvolání ředitelky ale vystupovaly kolegyně radní Hana Brňáková a Gabriela Mathiasová, které Daniele Pekárkové dávaly opakované šance věci napravit. Selhal i pokus domluvit se na odchodu ředitelky po vzájemné dohodě, takže agónie paralyzované organizace pokračovala až do konce července 2012. Teprve pak byla ředitelka Pekárková odvolána.

Na přechodnou dobu byl vedením pověřen Jan Kunze, jediný člověk, který v OKO zůstal od jejího založení. Na přípravě nového výběrového řízení jsme si dali mimořádně záležet. Jeho součástí bylo i náročné odborné posouzení osobnostních profilů uchazečů. Do čela organizace ředitelky byla do třetice vybrána žena. Jana Hynarová se ujala funkce v polovině listopadu 2012 a situace se konečně uklidnila.

Možná vás napadá, zda nebylo lepší zanícené OKO prostě zavřít? Touto možností jsme se samozřejmě také zabývali. Ukázalo se však, že nepřichází do úvahy bez závažných finančních důsledků. Fungování organizace je úzce spojeno s provozováním objektů Obecního domu a Domu umění, které byly nákladně rekonstruovány z evropských dotací. Podmínky udržitelnosti projektu platí do roku 2018 a bez fungující OKO je nelze naplnit.

Slezské divadlo

Slezské divadlo je se svou více než dvěstěletou historií opravdovou stálicí opavské kulturní scény. Pro většinu občanů není Opava bez divadla Opavou. Přitom jsme jediným městem své velikosti v České republice, které je zřizovatelem divadla, navíc se dvěma soubory – činoherním a operním, jehož součástí je také balet.

Když jsme se ujali vedení zadluženého města, začali jsme logicky hledat možnosti pro úspory. Město na provoz všech svých organizací (včetně škol) vydává každoročně přes 390 milionů korun – 30 % celkových výdajů. Divadlo s téměř 70milionovým příspěvkem je co do finančních nároků po Technických službách druhou největší městskou organizací. Důkladně jsme proto prostudovali jednotlivé položky rozpočtu, navštívili divadlo i s úředníky z odboru financí, nechali si vysvětlit fungování divadla, srovnávali jsme provozní nároky s jinými divadly a po mnoha diskusích jsme s ředitelem Jindřichem Paskerem došli k závěru, že v roce 2012 se divadlo pokusí vyjít s 68 miliony korun. Částka byla o 3 miliony nižší než původní nárok divadla.

Návrh byl zapracován do městského rozpočtu a v prosinci 2011 schválen zastupitelstvem. Nepamatuji si, že by proti němu vznesla opozice námitky. Ty přišly až o několik měsíců později.

Na zastupitelstvu v únoru 2012 informoval ředitel divadla o úsporných opatřeních, jejichž nezbytnou součástí bylo propuštění 17 ze 185 zaměstnanců. Měli jsme informace, že v divadle jsou někteří zpěváci placeni na plný úvazek, ačkoliv hrají jen několikrát měsíčně. Italský šéf a dirigent opery Damiano Binetti, taktéž placený divadlem, častěji než v Opavě pobýval ve své druhé domovině na Maltě. Platili se hudebníci, kteří byli natolik vytíženi jinými úvazky, že odmítali hrát pro svého hlavního zaměstnavatele. Divadlo pak zvlášť platilo zastupující externisty.

Ačkoliv všechny pro personál nepříjemné změny byly předem projednány a propuštění zaměstnanců schválily i divadelní odbory, přišli proti nim divadelníci protestovat na dubnové zastupitelstvo. Opoziční ODS rozjitřených emocí plně využila.

O emoce opravdu nebyla nouze. Jedna z nejvytíženějších sólistek opery si mi postěžovala, že některé její kolegyně už dávno nemají v divadle co dělat a pochvalovala si, že budou propuštěny. O několik dnů později mi oznámila, že předloží petici za zvýšení rozpočtu divadla. Přiznala přitom, že s nápadem na petici, pod kterou se později podepsalo šest tisíc lidí, přišel Zbyněk Stanjura (ODS). Pravicoví rétoři prosazující tržní principy se tedy s vervou pustili do kritiky údajné likvidace opavského divadla a zasazovali se nyní o zvýšení výdajů jimi zadluženého města.

Kultura je citlivý fenomén a situace byla nepříjemná nejen pro propouštěné divadelníky. Kdo by si liboval v masce necitlivého politika a kulturního ignoranta? Tlaku jsme ale sotva mohli ustoupit. V divadle proběhly změny, odešli nadbyteční lidé, snižovaly se náklady. Pracovalo se na lepším marketingu s cílem zvýšit návštěvnost a efektivitu. Rok 2012 vyšel podle plánu. Divadlo si s přidělenými 68 miliony vystačilo.

Pro rok 2013 i 2014 navrhl Jindřich Pasker další snížení o půl milionu korun ročně. Situace se uklidnila, počet premiérových představení v sezóně se dokonce zvýšil. Z pohledu diváka se zvýšila i kvalita operních představení, v nichž teď vystupuje mnoho zajímavých hostů, ať už nadějných absolventů škol, nebo členů Národního divadla v Praze. Ukázalo se, že kvalita umělecké produkce a objem financí spolu nesouvisí tak úzce, jak se všeobecně soudí.

O tom, co se dělo v městském dopravním podniku, se dozvíte v dalším dílu našeho seriálu.

Další články autorky/autora