Koaliční dohoda mezi SOS pro Opavu a ČSSD byla podepsána a už se čekalo jen na to, až dosluhující primátor Zbyněk Stanjura svolá ustavující jednání nového, z voleb vzešlého zastupitelstva. Zvolil pro ně nejzazší možný termín. 

Předchozí díl: Vyhráli jsme volby. Vyhráli jsme?

Zastupitelstvo se uskutečnilo víc než měsíc po volbách, 23. listopadu 2010. Tajné volby primátora, tří náměstků a jedenácti radních proběhly podle dohody. Do rady bylo zvoleno nejvíce žen v historii — tři. Po pozdějším odstoupení kolegy radního přibyla dokonce čtvrtá.

Teprve podruhé od roku 1990 se žena objevila také ve vedení radnice. Působilo to rozruch a u mnohých i obavy. Všichni členové vedení navíc byli ve svých funkcích nováčky. Náměstek Daniel Žídek (ČSSD) byl aspoň několik let starostou Komárova a radním, já jsem měla za sebou čtyři roky práce v zastupitelstvu. Primátor Zdeněk Jirásek (ČSSD) a náměstek Dalibor Halátek (SOS pro Opavu) ale neměli s komunální politikou vůbec žádné zkušenosti.

Lidé z odstupujícího vedení s námi prakticky nemluvili, nikdo nám nic nepředal. Dostali jsme klíče od vyklizených kanceláří se skříněmi plnými kostlivců. Co se děje na magistrátě a co je třeba řešit, jsme začali zjišťovat od úředníků nebo příchozích občanů. K mnohým případům neexistovaly podklady, úředníci neznali (nebo si nechávali pro sebe) podrobnosti uzavřených dohod a příslibů, jejichž plnění se teď protistrany domáhaly.

Jako lídryně vítězného sdružení a kandidátka se ziskem největšího počtu hlasů jsem byla zosobněním nadějí na rychlé řešení dlouhé řady nakupených problémů. Zatímco si kolegové zařizovali nová pracoviště, já jsem ze dne na den upadla do stavu obležení. Nestíhala jsem vůbec nic, bohužel ani dostatečně komunikovat se svými stranickými kolegy. V půlhodinových intervalech přicházely návštěvy pokaždé s jiným, novým problémem. Často jsem už ve dveřích slyšela: „Já jsem vás volil a vy musíte to a to.“ Fascinovaně jsem zírala, jak funguje kouzlo mé funkce. Lidé, kteří mě před měsícem neznali nebo nezdravili, tvrdili teď mé asistentce, že se dobře známe. Také řada mých oponentů, kamarádů a fanoušků bývalého vedení začala vykazovat snahu získat mě pro své privátní cíle a zajistit si privilegia. Na žádných jsme se samozřejmě nedomluvili a naše vztahy ochladly ještě víc.

Občané chtěli rychlé změny, ty jsme jim ale nebyli s to nabídnout. Jakákoliv změna ve fungování úřadu se nám prosazovala velmi obtížně, na výsledky jsme čekali celou věčnost. Zjišťovali jsme, že magistrát s 320 úředníky a městské organizace s další více než tisícovku zaměstnanců se chovají jako obrovský tanker, který na pohyb kormidla reaguje se značným zpožděním. Příčinou je obrovské množství zákonů, vyhlášek, předpisů a směrnic, kterými se obec musí v režimu samosprávy i státní správy řídit. Mezi zaměstnanci byl však také cítit nezvyk nebo strach samostatně rozhodovat a vyjadřovat vlastní názory.

K tomu všemu jsme nevěděli, kdo takzvaně hraje s námi a kdo proti nám. Představitelé ODS v čele se Zbyňkem Stanjurou hned po volbách prohlásili, že na jakékoliv spolupráci nemají zájem. Jali se čekat, až se historicky znemožníme. A situace jim opravdu hrála do karet. Na rozdíl od nás dokonale znali fungování úřadu a ve své kritice těžili z interních informací, jimiž je zásobovali z minulosti oddaní úředníci.

Rozpočtové provizorium

Nejdůležitějším úkolem povolebního období bylo schválení rozpočtu na následující rok. Převzali jsme město s půlmiliardovým dluhem a rozpracovanými projekty, na něž už byly přiděleny evropské dotace, které však bylo třeba tzv. předfinancovat. V případě rekonstrukce kulturního domu Na Rybníčku šlo o 103 milionů, u rekonstrukce Tyršova stadionu o 38 milionů, na rekonstrukci Domu umění a kostela sv. Václava bylo třeba 104 milionů, revitalizace vnitrobloků na sídlišti v Kateřinkách měla stát 99 milionů, technické vybavení divadla 51 milionů, cyklostezka Krnov—Velké Hoštice 55 milionů — a tak dále. Celkem chybělo půl miliardy korun.

Předchozí vedení nepřipravilo rozpočet, vlastní zdroje město nemělo. Pokud jsme nechtěli nadělat velké problémy zastavením nachystaných akcí, zbýval bankovní úvěr. Ani ten nebyl předjednán. Zatímco státní rozpočet se tradičně schvaluje jako schodkový, obec musí mít ze zákona rozpočet vyrovnaný. Opava se tak na konci roku 2010, poprvé v historii, ocitla ve stavu rozpočtového provizoria. 13. prosince 2010 schválili zastupitelé místo rozpočtu pro rok 2011 jen pravidla tohoto provizoria a záměr přijetí úvěru ve výši 500 milionů korun. Rozpočet města pak byl schválen až po získání úvěru, v květnu 2011.

Megaprojekty naplánované našimi předchůdci byly zachráněny. Nejenže tím nezbyly peníze na naše vlastní záměry, na zděděných projektech jsme nemohli ani nic změnit, protože podléhaly přísným podmínkám evropských dotací. Aby nebylo absurdit málo, exprimátor Stanjura zpochybnil veřejnou zakázku na rekonstrukci Tyršova stadionu, přestože byla vysoutěžena a zadána v době jeho primátorování. Šetření případu Úřadem na ochranu hospodářské soutěže trvalo více než dva roky a způsobilo městu ztrátu několika milionů korun.

Zatímco v důsledku hospodářské krize klesal výběr daní a s ním i městské příjmy, provozní náklady města se s každým dokončeným projektem zvyšovaly. Rekonstrukce objektů nezahrnovaly žádná opatření pro úsporu energií, naopak se za evropské peníze vybavily množstvím nových, občas nadbytečných, většinou energeticky náročných technologií.

O tom, co se dělo v Opavské kulturní organizaci a co všechno se strhlo kvůli snížení rozpočtu Slezského divadla, čtěte v dalším dílu našeho seriálu.

Další články autorky/autora